Toto je čistě pro zábavu vytvářený cestovní deník z
dvouměsíční cesty především po Malajsii, kterou jsem podnikl 7. ledna až 12. března 2004.
Texty jsem postupně psal a přidával v internetových kavárnách, je to tedy „on-line deník“. Má 19 pokračování a psaní trvalo v úhrnu odhadem 15 hodin. Po návratu domů jsem text postupně zformátoval, opravil občasnou nepřesnost a opatřil českou diakritikou, kterou v Asii nepoužívají.
6. Malajsie - Cameron Highlands
10. Malajsie - Sarawak - NP Mulu
11. Malajsie - Sarawak - Miri, NP Niah
12. Malajsie - Sarawak - Kelabit Highlands
13. Malajsie - Sarawak - západ
14. Malajsie - jih poloostrova
Thajsko – Bangkok
#1 7. 1. 2004. Z Prahy letadlem
přes Vídeň do Bangkoku, kam jsme přiletěli 8. ledna okolo čtvrté odpoledne.
Taxíkem na Khao San, oblíbeného ghetta západních turistů, kde je všechno stejně
levné jako pred čtyřmi lety. Jeli jsme se dvěma Japonkami, které mají na
cestování čtyři měsíce a jedou přes Čínu. Zítra povinná prohlídka zdejších
chrámů a podobných pamětihodností, a pak uz chci dál a pryč z Bangkoku, který
se fakt hodí jen jako výchozí místo (snadná aklimatizace) a na nákupy (to až
při odletu).
#2 9.–11. 1. 2004. Bangkok. Prohlídka centra města s nejvýznamnějšími chrámy (Velký
palác a chrám smaragdového Buddhy, Wat Pho, Zlatá hora a ještě další věci, ale
nic extra). Zážitky: nic nového nebo neočekávaného, prostě celkem nudná pohoda.
Zlatým hřebem byl Vimanmek, z teakového dřeva ve Viktoriánském stylu postavená
rezidence Rámy V. Dneska odpoledne jsme se přesunuli vlakem 3. třídou do
Ayutthaye, bývalého hlavního města Siamu, než ho roku 1767 úplně zničili
Barmánci. Zítra se tam jdem poflakovat a očumovat zříceniny.
#3 15. 1. 2004. Dva dny jsme si prohlíželi Ayutthayu, nejdřív zříceniny v centru
bývalého města, druhý den pak s podporou Barmánců opravený Wat Mongkol pár km
mimo. Celkem dobrý, i když vlastně docela nuda, protože všechno jsem už jednou
viděl za své předchozí návštěvy a už mě nic nepřekvapilo. Dokonce si připadám
skoro jako doma, žádná velká exotika. No viděli jsme slony, jak vozí turisty
sem a tam. Je ale fakt, že tady naštěstí chybí ten náš evropský ordnung, což je
příjemné.
Takže z Ayutthayi jsme se pohnuli vlakem
(opět osvědčená třetí třída, jako z muzea) směrem na sever do blízkého Lop
Buri, kde jsou zříceniny dost podobné těm Ayutthayským. Bývalo tam taky jakési
království, na histrorii je Thajsko celkem bohaté. Samozřejmě jsme to přejeli,
a než jsme se vrátili zpět, jel vlak na sever do Chiang Mai, druhého největšího
thajského města. S mnohamilionovým Bangkokem se ale 160 tisícové Chiang Mai
nedá srovnat, je tu klid a pohoda, taky menší vedro. Noční vlak jel 12 hodin,
naštěstí jsem se jakž takž vyspal na sedačce. K ránu byla pěkně zima, tak k 15
stupňům určitě.
Celkem rychle jsme se zorientovali a
ubytovali, samozřejmě s nezbytnými nabídkami výletů na slonech do pralesa apod.
ze strany majitele guesthousu, a k odpoledni jsme vyrazili po starém městě. Je
to čtverec o straně asi 2 km, obehnaný vodním příkopem, takže se člověk celkem
dobře orientuje. Chrámy byly zas ty samé jako před 3 lety, takové menší
deja-vu, jeden ale nový, dosud neviděný.
Zítra se chci mrknout po zdejších muzeích,
abych se dozvěděl něco o historii a obyvatelstvu, což jsou v severním Thajsku
zajímavé věci.
Thajsko – Chiang Mai,
Sukhothai
#4 19. 1. 2004. Zas po pár dnech mám trochu
čas stručně zapsat čerstvé zážitky. První den jsme ráno omrkli ještě jeden
chrám v Ayutthayi, pak vlakem do Lop Buri, které jsme ale minuli a tak nezbylo
(s menší komplikací, protože jsme chtěli do Sukhothai, kam ale vlak nejezdí,
takže jsme pokračovali až do Chiang Mai).
Brzo ráno jsme dorazili do Chiang Mai, hlavního města severního
Thajska, které bylo vždy aspoň částečně samosprávné. Až skoro do půlky 20.
století tam vládla místní dynastie, ovšem pod dohledem z Bangkoku, kde víc než
století byla současná dynastie Chakri. Všechno jsem se pěkně dozvěděl v místním
vlastivědném muzeu, kromě asi 200 let nadvlády Barmánců, od 16. do poloviny 18.
století - král Thaksin, obnovitel Thajska po zničení Ayutthaye, dobyl Chiang
Mai nazpět už v 80. letech 18. století. Asi měli v Barmě nějaké vnitřní nesrovnalosti.
Každopádně Chiang Mai je zajímavé město.
Historické jádro je čtvercového půdorysu, o straně asi 2–3 km, obklopené vodním
příkopem. Uvnitř je řada pěkných chrámů, obzvlášť pěkný je jeden z rozbořenou
chedi (čili stupou), ze 14. století. Mniši s náma čile konverzovali. Turistů
všude jak much, vypadalo to jako někde v zápaďáckém letovisku s thajskou
obsluhou – doslova. Jakmile ale člověk vypadne kousíček od starého města, rázem
jsou všude jen domácí, nápisy se už nedají přečíst, západní restaurace
neexistují – prostě něco jako u nás v Praze – Staré Město a zbytek.
Samozřejmě jsme se nechali vyvézt kousek za
město na Doi Suthep, kde je národní park a chrám, kam denně putují kvanta lidí,
domácí i cizinci. Je tam ostatně slušný výhled na aglomeraci dole. Mimo jiné i
královská vilka, zrovna v ní pobývala princezna, takže podél silnice stáli v
pravidelných rozestupech vojáci a bystře pozorovali okolí.
Další den jsem dal jen etnografické muzeum,
což je vlastně jen taková nenáročná expozice představující tzv. horské kmeny,
čili menšiny obývající příhraniční hory a žijící relativně původním stylem
života. Pochopitelně k nim denně jezdí turisti na jedno- i vícedenní treky, oni
z toho zas mají nějaké peníze... snad se to daří nějak regulovat. Je tam prý 9
národnostních menšin, hodně lidí imigrovalo z Laosu a Barmy v 70. a 80. letech,
kdy tam probíhaly komunistické a jiné občanské války. No a po muzeu jsem se
válel v parku, spolu s místními.
Další den jsem strávil sportovně. Do Thajska
totiž dorazilo skalní lezení! To tady před 4 roky jestě nebylo. Tak jsem
vyplázl v přepočtu tisícovku a jeli jsme asi 35 km za město na krásně erodované
vápencové skály, kde bylo skvělé lezení. Jinak ale úplně stejné jako u nás.
Místní lezou docela slušně, kromě toho tam bylo pár Američanů... Mám i fotky.
No a včera jsem to vzal přes Sukhothai, kde jsem měl sraz se zbytkem
výpravy, který si tím pádem Sukhothai užil o den víc než já. S. je staré
sídelní město Thajska, ještě před Ayutthayou. Trvalo jen něco přes 100 let,
dokázali ale vytvořit specifický umělecký styl, který je dodnes možný vidět ve
zbytcích starého města. Takové elegantní štíhlé figury a chedi v cejlonském
stylu... Jinak v místním guesthousu jsme výborně popovídali s místním
masážistou, který je povoláním psychiatr. Velmi příjemný a vstřícný člověk.
V jedenáct večer jsme chytli air-con bus 2.
třídy do Bangkoku, kam jsme dorazili dnes, 19. ledna 2547 buddhistického
letopočtu v šest hodin ráno. Na autobusáku bylo lidí jak v pravé poledne, a než
jsme dojeli kolem půl osmé v ranní špičce do centra, málem jsme chcípli.
Autobus stál v přepočtu jen 2 koruny...
Bangkok je opravdu peklo, auta, motorky a
autobusy se prodíraly dusným smogem ve čtyřech proudech těsně vedle sebe. Večer
jedem na jih, k moři.
#5 24. 1. 2004. Tentokrát maximálně stručně,
protože internet v Krabi, kam jsme se během posledního zhruba týdne dostali, je
relativně drahý (60 bahtů/hodina, 1 baht je 2/3 koruny - díky nízkému kurzu
dolaru). Připadám si skoro jako na organizovaném zájezdu, ale jen pokud se
organizace přesunů a ubytování týče. Kdy a kam, to záleží na nás.
Z Bakgkoku jsme se tedy přes noc
přesunuli na jih, na Koh Tao (Ostrov
želvy) v Thajském zálivu. Ostrov má jen něco přes 20 km2. Cesta luxusním
autobusem a posléze lodí (tou 3 hodiny) stála jen 370 bahtů, vše kompletně
naservírováno na Khao San. Opravdu skoro jako zájezd, stačí si vybrat nejlepší
nabídku. Jeli samí běloši. Koh Tao se mohutně rozvíjí, kde byla před 10 lety
téměř džungle jsou dnes karaoke bary, pořád se ale dá najít relativně opuštěná
pláž s bambusovými chatkami za 75 B na noc.
Výborně jsme si odpočinuli. Potápění podél
pobřeží rozhodně nebylo špatné, pár desítek druhů korálových ryb, ba i rejnok.
V chatce pro změnu bydlel pavouk pětkrát větší než náš pokoutník, ale bál se
nás. Hlavní dojem byl pomalu mizející romantika opuštěného ostrova, během 10
let očekávám otravné turistické letovisko se všemi druhy vymožeností. Už se
ostatně buduje. Pobřeží tvoří nádherné žulové balvany, místy malé písečné pláže
zastíněné kokosovými palmami...
Včera večer jsme se za 600 B dopravili noční
lodí, kde šíleně táhlo a nedalo se moc spát, výhled na hvězdnatou oblohu z
přídě byl ale skvělý, a pak linkovým autobusem do Krabi, známeho letoviska. Tentokrát je to opačná strana
poloostrova, Indický oceán a Andamanské moře. Pořád to jde, není tu ještě moc
přelidněno, dlouhé ploché písečné pláže jsou poloprázdné. Krásné jsou pohledy
na vápencové útesy a skaliska rozeseté směrem do moře. Prostě tropický kras se
vším všudy, mogoty, jeskyně atd. Tak se jdem válet...
#6 27. 1. 2004. Válení v Krabi
probíhalo převážně na pláži jménem Railay, kam jsme jezdili člunem z jedné z
hlavních pláží, jménem Ao Nang. Pobřeží a terén kolem Krabi jsou velmi členité
a těžko se zde orientuje. K tomu jsou ještě desítky různých (turistických i
opuštěných) ostrovů. Vše je zcela pod kontrolou místního turistického průmyslu.
Ať chce člověk kamkoli, není nejmenší problém se tam dostat – na každém rohu
jsou nabídky libovolných výletů a povyražení, které si kupodivu vůbec
nekonkurují. Ceny se liší buď vůbec, nebo minimálně. Navíc je vše rychlejší a
pohodlnější než cestování veřejnou dopravou, jestli dražší, to nevím – prý ne!
Plážové válení mi bohatě stačilo tři dny, i když to bylo na dokonalé písečné
pláži rámované scenérií tropického moře se zmíněnými vápencovými útesy.
Ovšem když se člověk vydá jen kousek za
načančané pláže, čeká ho pozadí všeho toho luxusu. Místním skoro nic neříká
ekologie, rozvoj je stejně živelný jako na Koh Tao. Za plážovými bary a
bungalovy jsou skládky odpadu a generátory elektrického proudu, které fungují
na naftu. Je jasné, že “vývoj” se zde nedá zastavit, a oni se o to vůbec
nesnaží. Prostě jde o to využít zdroj příjmů okamžitě.
Včera jsem si ještě užil půldenní lezení na
skálách, které jsou prostě dokonalé. Sice to bylo hned vedle frekventované
pláže a cesty, to ale nevadilo. Člověk si zaplatí doprovod a vybavení a jde se.
Na půlden stojí lezení 800 B, čili asi 500–600 Kč. Takže jednou muselo stačit.
Většinou tam byli začátečníci až mírně pokročilí. Místní Thajci to brali dost
laxně, podobně jako v Chiang Mai. Ani se nedivím, mají toho asi dost, pořád
lézt.
Dneska opouštím pláže, ostatně nevím, jak
tady někdo může trávit čtrnáctidenní dovolenou, a jedu směrem jižním, do
Malajského státu Penang. Asi jediné, co stojí za vidění, je historické
koloniální město Georgetown. Tak uvidíme.
Malajsie – Penang a
Cameron Highlands
#7 30. 1. 2004. Za poslední tři dny se
odehrála spousta nových věcí. Prostě jako když člověk cestuje a nesedí na
jednom místě. Teď pár dní cestuju sám, a úplně mi to vyhovuje! Jinak člověk
věnuje aspoň polovinu pozornosti svým spolucestujícím, pořád se něco řeší atd.
– takhle se věnuju jen cestě a okolnímu prostředí. Z Krabi jsem se tedy
přesunul do Malajsie, do státu Penang na severu západního pobřeží poloostrova.
Penang (či Pinang, = arekový oříšek) je ministát, ale hustě osídlený.
Centrem je Georgetown, koloniální město založené Brity koncem 18. století. Vůbec
v Malajsii je málo historie, všechno je dost nové, i když islám a sultanáty
existují už pár století. Georgetown je
směsice několika kulturních elementů: nejnápadnější je čínský,
obchodně-podnikatelský. Číňani se dají podle nedbalého oblékání a celkem bezprostředního
chování krásně poznat. Pak je to anglický vliv, který se projevuje už jen v
architektuře a jazyce. Zbývá tu ještě řada domů, vil a řadových domků, v
koloniálním viktoriánském slohu. Angličtina prosákla i do jazyka místních lidí,
dá se s ní většinou dobře domluvit. Veřejné nápisy jsou zpravidla v angličtině.
Pak je zde celkem nenápadný hindský
element – Hindové dělají většinou taxikáře a směnárníky, poznají se podle
vzhledu okamžitě. No a nakonec je zde i něco muslimského elementu, i když ten
není v historickém jádru města příliš nápadný, spíš infiltruje v posledních
desetiletích coby oficiální malajská kultura.
Na Georgetown stačí den, maximálně dva. Má
to prý být nejzajímavější historické město Malajsie! No nevím… Na okraji
starého města stojí moderní dominanta, KOMTAR (Kompleks Tunku Abdul Rahman).
Komplex obřích shopping mallů, dopravní uzel a administrativní centrum Penangu.
Bloumal jsem uvnitř i kolem pár hodin, dá se tam strávit týden – obzvlášť když
člověk rád nakupuje. Je zajímavé, že shopping mally jsou jasnými společenskými
centry i v zemích třetího světa, a bohužel i místy, na které jsou nejvíc hrdí.
To jsem zažil i v Quitu loni. Je to určitě proto, že nemají skoro žádné
historické stavby a jsou silně orientovaní na konzum.
Z Georgetownu jsem se přes Ipoh, hlavní
město státu Perak, přesunul do horského letoviska Cameron Highlands. Je to zhruba jako někde v tatranském letovisku,
ovšem specifické. V době kolonialnismu to sloužilo jako oddechové místo
anglickým úředníkům, takže anglické hrázděné domy a golfové hriště se mísí s
orientálními „garážovými“ obchody a občasným typicky asijským bordelem.
Novostavby rostou do obřích rozměrů, pochopitelně se na pohled snaží zachovat
ráz anglického domu, ale výsledek je stejný jako například v alpských
letoviscích, kde široké balkonové průčelí a záplava muškátů taky moc
nezachrání.
Podnebí je v C. H. podstatně chladnější než
v nížině, jen okolo 20 stupňů – dnes bylo dost chladno, prší. Přesto jsem byl
na výletě džungli, která hodně připomínala mlžné lesy ekvádorských And. Ovšem
jen ve výškách 1800–2000 m n.m. Zlatým hřebem byla návštěva čajové plantáže,
kde je volný přístup do továrny (krásně to tam vonělo čajem). Podnik
pochopitelně založil Angličan. Čaj mají výborný, ovšem jen černý.
Asi nejzajímavější v C. H. je kromě přírody
podivná symbióza anglické a orientální kultury. Z té první už ale zbývá jen
kulisa, ta druhá je v podstatě univerzální a člověk ani nemusí jezdit do C. H.,
aby ji zažil. I když je Malajsie nejrozvinutější zemí JV Asie, orient je vidět
na každém kroku. Mají prvotřídní dálnice, asi i výborný vzdělávací systém,
ekonomika běží – stačí ale jet autobusem nebo jít po běžné ulici hustě lemované
čínskými pouličními restauracemi a typickými „garážovými“ obchody, a težko říct,
ve které zemi právě jste. Navíc je všudypřítomná britská koloniální tradice,
kterou se oficiální islám snaží přebít, kde to jen jde.
Celkově je Malajsie ovšem velmi tolerantní
země, muslimky v šátcích vedle Číňanek v sukních, do toho Hindové… Zajímavá
směs konzervativismu a poměrné liberálnosti, i když ne takové jako v Thajsku.
#8 31. 1. 2004. Dneska jsem si zhruba
doprohlídl Cameron Highlands. Ne že
by tady nebylo víc co dělat, hlavní atrakce a zhruba třetinu výletních tras
jsem absolvoval během dvou dnů. Celkově se mi líbily tři věci: stezky, čajové
plantáže a továrna – a MARDI. Dětské hřiště opomíjím – když jsem si poblíž
znaven sedl na lavičku, měl jsem hned pocit, že mě matky s dětmi bokem
pozorují. Důvod je jasný – Malajsie právě žije případy znásilňování malých
děvčátek, dávají za to tresty smrti a z nebohých deviantů dělají zrůdy. Prostě
společnost ještě není zdaleka tak liberální jako v zemích prvního světa, kam se
Malajsie mohutně dere.
Ale nic – z horských stezek jsem z celkových
14 absolvoval č. 1, 4, 7, 8, 9 a 9a. Všechny jsou poměrně krátké, tak do tří
kilometrů, zato některé hodně prudké, často jde přímo o šplhání po příkrém
hřebeni přes změť kmenů a kořenů, v bahně. Jednička vede na nejvyšší místní
vrchol, Gunung Brinchang (ca. 2000 m, 6666 ft), který okupují telekomunikační
zařízení. Sedmička a osmička zas stoupají na Gunung Beremchang (1840 m).
Městečko Tanah Rata, výchozí bod, má přitom 1440 m. Na dvou kilometrech je to
tedy slušné převýšení, ovšem klidné stezky v zřejmě nedotčeném (převážně)
horském mlžném lese, prakticky bez lidí, jsou prostě skvělé. Lidi jsou tady
extrémně zdechlí, nikdo neudělá ani krok pěšky, všichni jezdí ty směšné
vzdálenosti autem… Trochu to zachraňuje pár zahraničních turistů. Trasu devět
moc nedoporučuji, vede k tzv. Robinsonovu vodopádu, který sám o sobě nestojí za
to. Čtyřku jsem absolvoval v poklidu v pozdním odpoledni, vede podél říčky v
ucházejícím lese, od ní se dá vylézt kousek na rozhlednu, kde člověk může
obhlídnout celou tu krásu (i „krásu“) kolem. C. H. je tedy malebně rozeklaná
malá náhorní plošina, lemovaná nevysokými, ale strmými vršky porostlými dosud
původními lesy. Civilizace v mírnějších i drsnějších formách ale prosakuje
všude.
Tak, další skvělé místo jsou ty čajové
plantáže, kterých je kolem několik, doporučit můžu tu severně od Brinchangu
(jméno jsem zapomněl), ke které se dá krásně sejít po asfaltce při sestupu z
Gunung Brinchangu. No a za třetí, dneska dopoledne jsem se byl před „trekem“
podívat v MARDI, což je Malajský výzkumný ústav pro zemědělství. Kdo se jen
trochu zajímá o rostliny, zahradničení apod., tomu se tam bude líbit. Kromě
pečlivě udržovaných a vkusně vymyšlených částí představujících anglickou
zahradu, orchideje, rozárium, léčivé byliny…, jsou tady i experimentální
plochy, kde se testují vlivy různých ošetření na hospodářské plodiny. Vše se dá
volně prohlížet, i když zas tolik tam toho není – maximálně na hodinku, a pak
rovnou na stezku č. 7.
Zajímavě se dá pozorovat poměrně velká
separace jednotlivých národností. Číňani, hinduové i malajci (muslimové) mají
své restaurace, obchody, každý pracuje aspoň zčásti v jiných profesích… ne že
by se vůbec nemísili (sociálně), genetická separace je ale úplně jasná. Třeba
hinduové podle všeho dělají především manuální práce, třeba uklízení odpadků
apod. Muslimy nebo číňany jsem to snad dělat neviděl. Číňani asi hlavně
podnikají, jak jinak, nebo pěstují zeleninu, to je tady díky příznivému klimatu
hodně rozšířená, nebo spíš nápadná, činnost – a kdo jiný než Číňani by to
dělal. Malajští muslimové – ti se tady asi tak nejvíc rekreují, čili pojíždějí
auty sem a tam, od jednoho tržiště ke druhému. Ale těžko říct, třeba jsem se
díval špatně. Každopádně jsem je neviděl, že by třeba vedli restauraci, jako
číňani nebo hinduové. Mimochodem, nejradši chodím k Hindům… nejlíp sednou
k mé čerstvě opálené pokožce, i když mám hodně co dohánět.
Zítra opouštím C. H. a jedu do Kuala
Lumpuru, tak uvidíme, jaká nová sociologická pozorování v tomto údajně
muslimském městě učiním. Budu bydlet v chinatownu… pěkně draze, za 40 RM
(na koruny krát 7). Malajsie není moc levná země, a utrácet se dá všude!
#9 1. 2. 2004. Kuala Lumpur. Po chladivém podnebí Cameron Highlands jsem opět v
pravých dusných tropech. KL (jak se název města běžně zkracuje) je na první
pohled celkem nezajímavé velkoměsto, i když na asijské poměry celkem malé – má
jen necelé 2 miliony obyvatel. Historické centrum, čili vlastně chinatown, kam
jsem přijel a kde jsem se dnes trochu procházel, je malé, ničím specifické.
Historická architektura zde ani moc není, takže celkem chápu to nadšení
průvodců a jiných příruček nad Georgetownem.
Asie je co se týče historie
všeobecně ne moc zajímavá, vůbec nejhorší je prý Jižní Korea, jak jsem se dozvěděl
od jednoho Kanaďana, který tam přes rok pracoval. Staré se bez problému
nahrazuje novým, naši památkáři by se asi rovnou šli oběsit. Moc nechápu to
nadšení skleněnými a ocelovými monstry, která jsou stejná v čínském Cheng-du,
thajském Bangkoku nebo malajském KL. Architektonický duch, nebo jakási základní
originalita v tom skoro chybí. Když už nejsou esteticky originální, tak se
aspoň předhánějí ve výškových rekordech. Jak jsem si ale přečetl, mrakodrap
Petronas Towers v KL (uvidím zítra) držel primát nejvyšší světové stavby jen
asi šest let, letos byl překonán podobně nezajímavým mrakodrapem v Tchajpeji.
Ale na druhou stranu, proč vnucovat asiatům naši stavební estetiku, jako jsme
to dělali po celé období kolonialismu? Když jim nevadí žít ve sterilním prostředí,
tak proč ne.
Jiná věc je ovšem vnitřek budov. Z vlastní
zkušenosti znám komerční a zábavní centra, zvané (po americkém vzoru) shopping
mally. Je to něco jako 1000krát zvětšený obchoďák, jednotlivé případy se
pochopitelně liší estetickým působením interiéru, trochu i stylem prodeje. Tak
v Bangkoku jsou hlavní mally v okolí Siam Square. Byli jsme tam shánět foťák,
po několika hodinách procházení směsicí klasických obchodů a tržiště (vše pod
jednou střechou, v několika galeriích nad sebou, s ohromujícím výhledem do
centrálního prostoru) úspěšně. Nejvíc tam letí mobilní telefony a jakési
pletené obaly na ně, jsem zvědav, kdy to přijde k nám. Celkový dojem byl:
klasický asijský chaos.
O něco lepší to bylo v KOMTARu v
Georgetownu, teď jsem zvědav na proslulé mally v KL. Asie je prostě svá a
ačkoli rychle a velmi úspěšně přejímá západní výdobytky, svou podstatu nikdy
neskrývá. Je to těžké popsat, nejlepší je vidět. Nejlepší představu si člověk
udělá, když se vypraví na kterékoli asijské tržiště u nás (i když tady jde
zpravidla o horší až střední třídu). To nejsou provizoria, tak se to jeví jen
nám, Evropanům zvyklým na spořádané obchody – to je asijský standard.
Samostatnou kapitolou je stravování. Vystačí
si opravdu s minimem prostředků, u nás by to hygienik rovnou všechno zavřel.
Těžko říct zda oprávněně, protože i na nejbídnějších pouličních pojízdných
stáncích panuje větší pořádek než v kuchyních našich restaurací, o tom jsem
přesvědčen. Nabídka je oproti našim běžným podmínkám řádově či o dva řády vyšší.
Prostě rychle, dobře a levně se najíst není v Asii problém.
No
a třetí oblastí, podle které se okamžitě pozná Asie, je doprava, nejlépe
veřejná – ať už se jedná o městskou nebo dálkovou. Nejlepší bude popsat běžnou
cestu autobusem, řekněme zhruba pětihodinovou. Den předtím si koupíte u okýnka
lístek. Druhý den ráno jste čtvrthodinu předem u autobusu, ale klidně byste do
něj mohli nastoupit už dlouho předem, čeká volně odstaven na libovolné příhodné
ploše autobusového nádraží, a to může být opravdu téměř kdekoli. Poslední
lístky ještě rychle nabízejí prodavači pobíhající kolem.
Jakmile přijde čas odjezdu, autobus postupně
projdou dva az tři trhači lístků, starostlivě počítající, zda jsou cestující
opravdu všichni. Pokud ne, čeká se, případně vyvolává. Čtvrt hodiny po době
pravidelného odjezdu přijde ještě pět lidí, kdoví odkud. Pak se jede, předtím
ovšem řidič pustí klimatizaci, nejhorší zařízení svého druhu, a cestující si
sklopí sedačky bez ohledu na to, že máte dlouhé nohy a místa je strašně málo.
Autobus ještě dvakrát třikrát zastaví na zcela nečekaných místech v ulicích,
případně na divných periferiích, která se ukážou být regulérními zastávkami.
Někdy se i delší dobu čeká.
Během cesty se v některých zemích (klasicky
v Číně nebo na dálkových trasách, v Malajsii skoro ne) pouští DVD – buď bojové
nebo jiné stupidní filmy, anebo písničky. Pravidlem jsou zastávky u přícestních
restaurací, kde probíhá „desetiminutová“ přestávka s tím, že všichni se během
ní stačí naobědvat. Trvá pochopitelně déle než 10 minut, ovšem velmi
nepředvídatelně dlouho, nejlepší je pozorovat chování samotného řidiče. Ovšem
žádný strach, na všechny se počká. Pak se přijede do cílového místa. Autobus
ani nemusí zastavit na vyhrazeném místě na autobusovém nádraží, ostatně cestující
vystupují téměř kdekoli, což zpravidla platí pro celou cestu.
Trochu se to liší podle země a typu cesty,
základní pravidla fungují ale asi všude v zemích mimo Evropu a Západ (a
Japonska apod.) vůbec stejně. Typickým rysem je na naše poměry nedostatek
pevného řádu, velká volnost jak ze strany dopravce, tak ze strany cestujícího
(klasicky: nástup a zastavení kdekoli na požádání).
Bonbónkem může být náš zážitek z Číny. Bylo
to v nějakém Sečuánském maloměstě. Šli jsme na autobusák, že chceme vědět, kdy
jede autobus tam a tam. Prý tento, a je to v jednu hodinu (ukázali na
hodinkách). Tak jsme šťastně a urychleně nastoupili, byla totiž právě jedna.
Všichni kolem byli taky patřičně nervózní. Ale odjezd pořád nikde. Postupně
jsme prošli celé okolí, koupili si oříšky, příšernou chemickou limonádu,
nakonec i na našich místech usnuli (šlo o lehátkový autobus). Že by byl odjezd
v jednu v noci? Ale ne, byl v jednu hodinu odpoledne dalšího dne!
Tak jsem se trochu rozepsal, ale snad je to
trochu zajímavější než prostý popis probíhající malajské cesty. Ceny, telefonní
čísla a místa odjezdů se stejně pořád mění a kromě toho se dají přečíst
v průvodci…
#10 3. 2. 2004. Pořád Kuala Lumpur. KL je poměrně
malé a neuspořádané město, i na mnoha místech v centru to prevážně vypadá jako
na výpadovce na Plzeň. S tím rozdílem, ze v KL panuje úzkostlivý pořádek, sem
tam se najde i dokonalý květinový záhon či parčík. Auta jednoduše ovládají
strukturu města, takže i v historickém jádru (třeba ale nikdy žádné nebylo??)
jsou vysloveně suburbánní plochy. Nejlépe a nejmoderněji jsou postavené právě
komunikace, s čímž ostře kontrastují většinou se rozpadající zbytky
koloniálních budov a zbytky starých ulic.
KL opravdu nestojí za delší
návštěvu, protože historické památky tady nejsou, a shopping mally, dokonce i
proslulé Petronas Towers (v noci krásně světélkují) jsou rychle zvládnutelné.
Kromě toho, včera a dnes je státní svátek, něco na oslavu poutníků do Mekky (svátek
Hari Raja). Ve čtvrtek, za dva dny, bude Taipusam, významný hinduistický
svátek, kdy se z chrámu v chinatownu (viděli jsme dneska, nic extra) veze
dekorovaný vůz a kolem toho jde procesí lidí s propíchnutými tvářemi, krkem,
atd., nesou různé konstrukce nebo něco táhnou, do jeskyní Batu na okraji města.
Sice bych to celkem rád viděl, místo dalších dvou dnů v nudném a celkem
sterilním KL pojedem radši do přírody, do národního parku Taman Negara.
#11 10. 2. 2004. Vůbec nemám čas psát si tento
deník, protože jsme pořád někde mimo civilizaci – což je ale dobře. Hlavní část
předchozích dnů jsme strávili v národním parku Taman Negara, což v malajštině doslova znamená Národní park. Zbytek
byly přesuny autobusem, vlakem a lodí z KL tam a zpátky, a do Kota Kinabalu v
Sabahu na Borneu.
Taman Negara je přes 4000 km2
převážně nížinného tropického deštného pralesa, prý 130 milionů let starého –
nevím jak to zjistili (je to jen dedukce z faktu, že tam nebyly žádné velké
geologické změny, hlavně mořské záplavy, sopečná činnost atd.), jako reklama je
to ale dobré. Každopádně les je kromě vlivu pár malých vesnic na okraji, úzkých
stezek a činnosti asi 400 původních polonomádských obyvatel (zvaných Orang
Asli, což je ale obecné označeni pro „předmalajce“) lidskou činností nedotčen.
Během naší návštěvy jsem byl i tři dny na treku s přespáváním venku, připadal
jsem si skoro úplně mimo civilizaci (turisti jsou ale všude…), přitom při
pohledu na mapu jsem byl jen v jednom malém okrajovém cípku parku.
Při pohledu z jedné vyhlídky, vršku Gunung
Teresek, je krajina parku skutečně impozantní. Není to placka, ale zvlněná až
hornatá krajina úplně pokrytá nedotčeným lesem. Je zde i nejvyšší hora
poloostrovní Malajsie, Gunung Tahan (2100 m n.m.). Dá se k ní dostat během
nekolikadenního treku pralesem… Určitě se chci vrátit a tento výstup si zkusit.
Tentokrát jsme neměli vůbec čas ani vybavení, i když vše se dá půjčit nebo
koupit na místě. Něco to ovšem stojí, povinný průvodce přijde na den na 150 RM
(x 7 Kč).
Viděli jsme hodně věcí, hodně rostlin, hmyzu
a ptáků, savce sice žádné, celkově to ale opravdu stojí za to. Praktická
informace: asi nejlepším místem pro návštěvu parku je osada Kuala Tahan, kde je
i správa NP a člověk se tam během pár dní všechno dozví. Dá se tam koupit i
výborný průvodce, který popisuje všechny výlety v parku, včetně mapek.
O přírodě si tady moc psát netroufám,
protože mám spíš jen dojmy než opravdové přírodovědné informace. Jen stručně:
dominantní dřevinou mají být dipterokarpy, jako všude v JV Asii, které přes
několik výškových vegetačních stupňů přecházejí do pásma keřů a bezlesí v
oblasti nejvyšších vrcholů. Tam žije plno orchidejí a láčkovek, protože
prostředí je chudé na živiny. Půda není zjevně bohatá ani v nížinném lese, opadanka
se okamžitě rozkládá, což se ale dočteme v každé učebnici ekologie.
Určitým magnetem jsou raflesie,
holoparazitické rostliny s největšími květy na světe, které jsme ale neviděli.
V TN jsou tři druhy. Z velkých zvířat jsou asi nejzajímavější malajští tygři,
sloni a nosorožci, kromě opic a tapírů. Tygří populace čítá dnes okolo 200
kusů, což není moc. Nejohroženější je ale nosorožec. Z ptáků je atraktivní
zoborožec, příbuzný jihoamerických tukanů. Žije jich tady několik druhů. A
různí bažanti. A tak dále…
Celodenní pobyt v horkém, vlhkém pralese byl
pro mě dokonalý zážitek, který nemohla zkazit ani občasná pijavice, která se na
člověka přisává co chvíli. Malárie zde nehrozí… Koupání v řekách bylo skvělé.
Jednu noc jsem spal sám na písečné pláži řeky, kolem nikdo, na obloze padal
jeden meteor za druhým…
Tak konec, dnes jedeme z Kota Kinabalu na
Borneu (kam jsme okamžitě po návratu z TN do KL letěli) na Mount Kinabalu,
po návratu se mi snad podaří napsat své zážitky.
Malajsie – Sabah, Mt.
Kinabalu
#12 21. 2. 2004. Pěkně dlouho jsem se nedostal
na internet, zato mám spoustu zážitků z bornejské přírody. Tak postupně.
Prvním cílem byla hora Kinabalu, se 4100 metry nejvyšší vrchol JV Asie (s výjimkou Papuy,
kde je ještě něco vyššího). Kinabalu je mohutný žulový masiv, součást horského
řetězu (ze kterého ovšem poněkud vyčnívá) na úplném severu Bornea, ve státě
Sabah. Samotný Sabah byl „civilizován“ až v 19. století, do té doby tam byla
divočina, případně okrajové zájmy několika sultanátů. Dodnes je hlavní osídlení
na pobreží, vnitrozemí je místy prý pěkně pusté. Proto se tam mohlo zachovat
mezi kaučukovými plantážemi a těžebními lesy několik prakticky nedotčených
přírodních komplexů.
My jsme měli čas bohužel jen na Kinabalu,
která je ve stejnojmenném národním parku. Kromě toho, že jde o nejvyšší místní
horu, je na Kinabalu zároveň jedna z nejvyšších biodiverzit na světě – pokud se
týče rostlin pak prý vůbec nejvyšší. Není divu, vegetace se postupně mění od
nížinného a horského tropického lesa přes erikoidy dominovanou křovinnou
vegetaci ve výškách okolo 2800–3800 metrů, kde navazuje vysokohorská kamenitá
poušť. Pásmo horských luk tady vůbec není, takže mě napadá otázka, nakolik
přírodní je horská travinná vegetace v Evropě.
Na Kinabalu se da pohodlně vylézt, pořádají
se tam organizované túry pod vedením průvodce, ačkoli výstup není o nic
náročnější než výlety v Tatrách. Turistický průmysl v Asii je prostě dost
odlišný od toho našeho. Cesta na úplný vrchol měří necelých 9 kilometrů,
převýšení je asi 2000 metrů, jde se to ale ve dvou dnech. První den se vyleze
prvních 6 km, někdo během 6–7 hodin, a ubytuje se v relativně luxusní chatě ve
výšce 3300 m. Dojem z masivu nad chatou kazí jen lampy pouličního osvětlení…
Druhý den ráno se vyrazí už o půl třetí, aby se během 4 hodin zdolaly zbývající
3 km a 800 m převýšení a viděl se východ Slunce. Prostě opět – asijská
mentalita.
Pro nás Evropany lze celý výlet nahoru
pohodlně zvládnout během jednoho dne, rychlejším tempem za 5–6 hodin, dolů o
něco méně. Východ slunce i tak není zaručen. O přírodě jsme se jako obvykle
dozvěděli jen celkem povrchní informace, ale po cestě jsme viděli několik druhů
láčkovek (Nepenthes), masožravých rostlin s krásnými lapacími konvicemi.
Pitoreskní byl okolní erikoidní les, kde skoro veškerou vegetaci tvoří různé
rododendrony a orchideje. Orchidejí je na Kinabalu popsaných 1200 druhů, jen
tak mimochodem. Kapradin 600 druhů. Spousta z nich jsou místní endemity. Něco z
toho lze vidět v Horské zahradě u „resortu“ pod kopcem, včetně těch láčkovek a
orchidejí.
Celkově mám z Kinabalu ty nejlepší dojmy,
ačkoli by to mohlo být méně organizované, a taky levnější („vstupenka“ stojí
100 RM, asi 700 Kč v současných kurzech, + průvodce, ubytování atd.). Prolítli
jsme to během dvou až třech dnů, a jeli se vykoupat na druhou stranu hory do
horkých pramenů v Poringu, které ovšem za moc nestály – moc upravené a celkově
kolem nic moc… v „lesní zahradě“ bylo pár trpících zvířat v klecích, včetně
malajských medvědů, kteří by tam klidně mohli mít velký výběh.
Pak jsme ještě rychle jeli na další místní
atrakci (taky je vyobrazená na všech letácích a turistických brožurách), totiž
raflesii. Raflesia je rod parazitických rostlin, vyskytujících se v tropické JV
Asii, hlavně v Malajsii a Indonésii. Je jich okolo 20 druhů. Parazitují na
dřevité liáně rodu Tetrastigma a mají jen květ, žádné jiné „nadzemní“ části.
Květ je ovšem maximálně pozoruhodný, a to hlavně kvůli své velikosti. Největší
druh, Rafflesia arnoldi, dosahuje v průměru až 1 metr! V Sabahu jsou tři druhy, my jsme viděli R.
pricei, která má květy o průměru tak 20–30 cm. Z pupenu o velikosti většího
tenisového míčku se během týdnů až měsíců rozvine květ, který vytrvá jen asi
týden, v plném květu jen 2 dny. Barva je hnědočervená se světlými skvrnami,
s modifikacemi podle druhu. Rostlina je opylována mouchami, které láká
patřičným zápachem. Viděli jsme pěkné populace v různém stavu rozkvětu, bylo to
v Rafflesia Consevation Complex v Crockerském pohoří, které navazuje hned na
Kinabalu. Pohladili jsme si, vyfotili, a zpátky do Kota Kinabalu. Odsud jsme
chytli letadlo do další destinace, národního parku Gunung Mulu, kde jsme
strávili týden.
Malajsie – Sarawak,
Gunung Mulu
#13 14. až 20. 2. 2004, Gunung Mulu. Asi jedna z nejzajímavějších oblastí Sarawaku. Národní
park o rozloze pár set km2, tedy ne moc velký, jen pár kopců
dosahujících výšky něco přes 2000 m, a pár říčních údolí. Hlavně je to ale
krasová oblast s několika desítkami jeskyní různých velikostí a dalšími
mimořádně zajímavými krasovými jevy. V podmínkách tropického klimatu se vše
vyvíjí trochu jinak než u nás. Turisticky přístupných je zhruba 5 jeskyní,
nejdelší systém (Clearwater Cave) je dlouhý 107 km, je zde i největší jeskynní
prostora v Malajsii zvaná Sarawak Chamber. V jiné obrovské jeskyni, Deer Cave,
zase sídlí obrovské kolonie netopýrů a rorýsů, čítající několik milionů
jedinců, kteří každý večer okolo šesté vylítají v dlouhých hejnech za potravou.
Vše se dá pohodlně pozorovat z připraveného pódia, pochopitelně.
Kromě návštěvy jeskyní, buď jen osvětlené
okruhy, nebo i tzv. adventure caving, což zahrnuje několikahodinové prolézání
jinak nepřístupné jeskyně, se tady dá dělat jen pár věcí, ty ale stojí za to.
Především je to výlet na tzv. Pinnacles, česky asi Špidláky, což je vápencové
skalní město připomínající naše pískovcová skalní města, na úbočí kopce Gunung
Api (Ohnivá hora), ve výšce asi 1100 m. Rozdíl je ve tvaru skal. Vápenec zde
velmi rychle zvětrává do podoby ostrých hrotů, takže skalní věže mají pomalu
tvar úzkých čepelí. Upřímně řečeno, skutečnost je zhruba stejná jako na obrázku
v průvodci, takže Pinnacles mě zas tak neoslovily, navíc jsou rozlohou poměrne
omezené (pár hektarů). Velice pěkný je ale asi osmikilometrový výlet tropickým
lesem do tábora pod Pinnacles, příroda je zde prakticky nedotčená, scenérie
říčních údolí a vápencových skal jsou velmi krásné. Navíc je to úplně mimo
lidi, kterých ani v samotné vesnici Mulu (či co to je) není moc.
Druhý výlet vede na nejvyšší vrchol Gunung
Mulu, kde jsme ale nebyli. Kromě času byly hlavním důvodem finance, za
průvodce, který je povinný (nebo ne? nevím) se platí dost peněz. Celkově není
výlet do Mulu levná záležitost, taky protože je tam všechno o dost dražší než v
„civilizovanějších“ místech.
Situace v Mulu je topograficky velice
přehledná – je tam letiště (kde denně operují dvě letecké společnosti do
několika destinací!), kousek vedle je správa národního parku s ubytovnami a
restaurací pro návštěvníky, asi půlhodinu po asfalce s panoramatem kopců
národního parku je na řece Sungai Melinau překvapivě luxusní Royal Mulu Resort,
na kůlech postavené dřevěné stavby, které živí zřejmě půlku vesnice. Personálu
tam bylo zhruba tolik co hostů, což je tady ale normální. No a kromě toho jsou podél
uvedené asfaltky roztroušeny (hlavne ale na řece) domy místních obyvatel, které
pak pokračují podél toku kdoví kam. Kolem jsou už pole, lom a další
vymoženosti. Pole jsou mimochodem získávána žďářením, kdy se každoročně kácí a
vypaluje nová plocha pro vysetí rýže, která se pak ručně sbírá. Výnos je 3 tuny
na pole o rozloze něco přes hektar. S rýží tam mohou být i jiné plodiny, třeba
banány.
Co je možná stejně zajímavé jako jedinečná
příroda národního parku, jsou sociální vztahy v Mulu. Když jsme potkávali pořád
jen ty samé tváře, postupně nám došlo, že tam asi moc lidí nebude. Jsou to
prakticky všechno místní kmen Berawanové, a dřív nomádští Penanové, dnes
zpacifikovaní do vesnice. Ředitele parku dělá Australan. Postupně nám bylo
jasné, že Mulu je takový miniaturní „dvorek“ odříznutý od světa (i když se dá
kdykoli přiletět nebo odletět, nebo přijet lodí, což si ovšem člověk nemůže
dovolit moc často!). Vypadá to tak, že jsou různé konkurenční skupiny (zdroje
od turistů přece jen nejsou neomezené), lidi zas ale spolu musí komunikovat,
jinak to ani na malé vesnici nejde… Takže jednou se člověk dozví, jak je ten
jeden (nejmenovaný) bezohledný a ničí lokální komunitu ve prospěch hrabivých
politiků odkudsi, a pak je vidíte v družném rozhovoru.
Ale nic, tyto věci zde nebudu pitvat,
protože do nich nevidím a možná bych byl ještě hodně překvapený, kdybych znal
realitu. Celkově se ale zdá, že divoký rozvoj se správě NP daří držet na uzdě a
nějaké velké letovisko snad nehrozí. Ostatně pověst má NP Mulu lepší než je
realita, opravdu moc aktivit se tam dělat nedá – je to tak na zhruba týden se
vším všudy.
Malajsie – Sarawak,
Miri a Niah
#14 20. až 21. 2. 04, Miri a NP Niah. Z Mulu
jsme během 50-minutového letu malým letadlem dorazili do Miri, místního centra
o 300 tisících obyvatelích. Ani se to nezdá, je to jen další neestetická
asijská díra, pardon. Hlavně že je tady spousta shopping mallů, kde místní
tráví volný čas. Ale zas tak strašné to není...
Asi 100 km jihozápadně podél pobřeží od Miri
je miniaturní národní park Niah, další komplex jeskyní, což už trochu nudí…
Zajímavý je archeologickými nálezy, nejstarší je 40 tisíc let stará lebka a pak
skalní malby kdoví ze kdy. Osídlení tam bylo permanentně. Co mě ale hodně
zaujalo, byl sběr vlaštovčích hnízd ve Velké jeskyni. Tato jeskyně je obrovský
dóm o výšce zhruba 100 m. Pod stropem sídlí velká kolonie vlaštovek, které si
staví hnízda z vlastních slin. Hnízda se používají jako hlavní surovina do
polévky, oblíbené kým jiným než Číňany. Takže místní sběrači šplhají nahoru po
několik desítek metrů dlouhých tyčích (trvale zavěšených od stropu jeskyně),
aby tu pochoutku sbírali. Musí to být extrémně nebezpečné, protože nemají žádné
moderní jištění. Za kolik to pak prodávají, nevím. Kromě hnízd se v jeskyni
sbírá ještě guano, i když dnes už ne tolik jako dřív. Mimochodem, guano je
jedním z hlavních „elementů“ skoro ve všech jeskyních, tady i v Mulu. Žije z
toho slušná komunita různých hmyzů apod.
Niah je na půlden, jinak tam není co dělat –
stojí ale za to ho navštívit. Zítra pokračuju dalším týdenním výletem, do
oblasti Kelabit Highlands na hranici s Indonésií. Dodnes tam není ani telefon,
tak se už těším na tu divočinu.
Malajsie – Sarawak,
Kelabit Highlands
#15 23. 2. až 1. 3. 2004. Bario a okolí. Nejpříjemnější týden strávený v Malajsii! Bario je
místo na indonéské hranici, obývané etnikem Kelabitů, které čítá (včetně lidí
žijících v Miri a všude možně jinde) jen pět tisíc lidí. Kelabitská vysočina je
několik širokých kotlin v nadmořské výšce zhruba 1500–1800 m, lemovaných
zalesněnými horskými hřbety, nejvyšší vrchol dosahuje asi 2500 m. Džungle je
zde dosud prakticky neporušená, a těch pár tisíc místních lidí na lesních
produktech úplně závisí. Kromě rýže, kterou pěstují na polích, z ní získávají i
všechnu potravu. Protože se mi nechce všechno psát znovu dokola, připojuju kusy
několika e-mailů, ve kterých jsem to všechno zhruba shrnul.
Kromě té všeobjímající pohody a
klidu (z pohledu turisty, místní mají život asi poněkud tvrdší, zároveň ale i o
dost nudnější) a přírody je asi nejzajímavější sledovat výskyt starých
přežívajících zvyků, jako lov foukačkou a vůbec závislost na lese pokud se týče
stravy a stavebních záležitostí, a moderních technologií, jako jsou 4WD
(four-wheel-drive, čili terénní auto), letadlo a internet… Kromě toho jsem
pozoroval, že vetšina lidí v Bariu je dost pod vlivem „správňáckého“
evangelického kněze. Mě ten jeho trvalý úsměv a zdvižený palec ovšem připadly
pěkně pokrytecké. Je ale dobré, že na ty původně divoké Kelabity někdo dohlíží,
a že mají o nedělích co dělat – v kostele si rozebírají Bibli. Teď už ty maily:
***
Byl jsem v jedne oblasti na Indoneske hranici, mezi Kelabitama, coz je takovy
maly horsky kmen. Jsou ale hodne civilizovani, coz maji ze sledovani satelitni
televize a jezdeni v terennich autech. Je to muj vubec nejlepsi zazitek, urcite
tam jeste nekdy pojedu a na dyl. Dzungle je tam naprosto uzasna, da se trekovat
neomezene dlouho, zivit se lesni zeleninou a divokou zveri, kterou lovi
foukackama a otravenyma sipkama. Ale da se pobyvat i v pohodlnych hostelech.
Nikdy jsem jeste nejedl tolik a tak dobre jako tam.
***
Byl jsem ted tyden mezi Kelabitama na indoneske hranici a bylo to uplne skvele,
rad bych tam zustal podstatne dyl, ale nejde to. Zatim to bylo nejlepsi misto na
cele ceste. Je to takova mala enklava, kam s da dostat jen letadlem (anebo
pesky pres hory). Lidi jsou velice prijemni a pratelsti, zije jich tam jen asi
3 tisice, tak se vsichni znaji. Turistu nas bylo dneska, kdy jsem odlital, jen
asi pet. Mistni hostely maji prazdno, tak se zivi jak se da. Kazdy den jsem byl
v lese, vetsinou na stezce mezi vesnicemi, ktere jsou od sebe vzdalene 2-3, ale
i 8 hodin cesty. Casto je to jen jeden velky dum, kde zije jen tak okolo 50
lidi. Rikaji tomu dlouhy dum, proste jedna dlouha misnost s ohnisti v rade
oddelenymi loznicemi. Satelit a CD prehravac je ovsem bezna vec. Elektrina je
bud solarni, nebo z generatoru. Benzin se nosi na zadech, litr stoji 35
korun... Pro uklidneni: nejhorsi zvire v lese jsou male pijavice, ktere clovek
ale stejne objevi driv, nez se poradne prisaji. Jidla jsem mel vic nez dost,
kazdy den trikrat kolik jsem chtel ryze (vyborna, mistni), lesni zeleniny,
masa, ryb, ananasu (nejlepsi co jsem kdy jedl) atd. Vlastne skoro vsechno jidlo
se ziskava cerstve z lesa. Nejradsi jsem mel vyhonky kapradin a palem, jelen
taky nebyl spatny. Lovi se bud normalne, anebo foukackou s otravenymi sipkami,
taky jsem to zkousel. Voda se pije bud z liany, anebo z bambusu. Kazdopadne v
dzungli se da krasne prezit dlouhou dobu.
***
Ja tady mam obcas pocit, ze chytnu nachlazeni, totiz pokazde kdyz jedu nejakym
klimatizovanym dopravnim prostredkem. Dneska to bylo par hodin na lodi, videl
jsem neco ricni dopravy na nejvetsi rece Sarawaku, ktera je v usti asi kilometr
siroka. Videl jsem ale i peknejsi mista, hlavne predesly tyden, ktery jsem
stravil mezi Kelabity na Indoneske hranici. Dost zajimave, krasne se tam snoubi
klasicky vesnicky zivot a moderni technologie. Misto samo se da dosahnout primo
jen letadlem, nechces-li ovsem kracet po vlastnich pres hory a prales, ma jen
asi tri tisice obyvatel rozesetych po "vesnicich" - jsou to spolecne
domy o 50-100 obyvatelich. Na dvorku uvidis satelit a solarni panely, vecer se
tedy sleduje anglicka Premier League. Je tam i internet, telefon ani radio ale
nikoli. Mistni se vsichni dobre znaji, takze se uz ani nezdravi, jen se vzycky
zeptaji, kam kdo vlastne prave jde nebo jede. Kvuli nutnosti letecke dopravy je
tam vsechno priserne drahe, ale jsou schopni tam dostat i bagr. Proste a jednoduse,
velice zajimave misto, a to ani nemluvim o skvelych vyletech po pralese, kterym
je vsechno obklopeno. Krome ryze ziskavaji vsechno jidlo cerstve primo z lesa,
a v zivote jsem jeste nejedl tak dobre jako u Kelabitu. Nejlepsi jsou mlade
kapradiny a palmove vrcholky, staci jit do lesa a nasekat si macetou...
pripadne ulovit foukackou jelena nebo divocaka, to je jejich hlavni zabava,
dneska ale uz spis flintou. Chutna to stejne jako nase divocina (coz Tobe by
asi bylo jedno), krome tzv. mouse-deera, ktery skutecne chutnal po mysine (spis
to ale bylo ponekud starsi surovinou).
#16 2. až 4. 3. 04. Cesta z Miri přes Sibu, s krátkou odbočkou do Kapitu, do Kuchingu. Sibu a Kapit jsou města
na největší řece Malajsie, Rajangu. Kromě průmyslu orientovaného na těžbu dřeva
(dnes už převážně z kulturního a sekundárního lesa) tam není moc k vidění. Dá
se ovšem jet k domorodým kmenům (tzv. Orang Ulu), žijícím v dlouhých domech na
horním toku řeky a různých malých přítocích, na to jsem už ale neměl čas. Místo
toho jsem se přesunul na poslední týden do Kuchingu, hlavního města Sarawaku.
#17 5. 3. až 10. 3. 04. Kuching a okolí. Kuching má okolo půl milionu lidí, čili takové
větší maloměsto. Historick jádro je staré jen něco přes 100 let, a hodně malé,
rozložené podél řeky. Je to ale asi nejpřijatelnější město, které jsem v
Malajsii viděl – KL, Georgetown, Ipoh, Kota Kinabalu, Miri, Sibu atd. nestojí
za víc než jednodenní (maximálně dvoudenní) návštěvu. Samotná historie Kuchingu
je poměrně zajímavá, odsud totiž vládli Sarawaku tzv. „bílí rádžové“
– rodina Brookeových. Své teritorium postupně rozšiřovali severovýchodním
směrem především nákupem od Brunejského sultanátu. Založena Jamesem Brookem ve
druhé půlce 19. století, tato minidynastie (postupně se vystřídali tři rádžové)
ovládala území Sarawaku až do příchodu Japonců za 2. světové války. Poté ji
vystřídali Angličani, no a pak se Sarawak stal součástí malajské federace. Jako
největší stát (o velikosti zhruba bývalého Československa) má jen něco přes 2
miliony obyvatel… (Sabah, velikost ČR, necelé 2 miliony).
Protože v Kuchingu není moc co
dělat, přesunul jsem se na pár dní do blízkého národního parku Bako. Jsou tam
krásné lesy, pláže, k vidění jsou i vzácné opice, prostě příjemný relax spojený
s chozením po přírodě.
Malajsie – jih
poloostrova a konec cesty
#18 10. 3. až 11. 3. 2004. Přes Johor Bahru se po zemi přesunuju do Singapuru, odkud letím do Bangkoku a
odsud dál do Vídně. Přes noc (téměř doslova) jsem si ještě udělal výlet do
historicky nejvýznamnějšího města Malajsie, Melaky. Melaka je zhruba stejně zajímavá jako Georgetown, tj. tak na
půlden, nejvýš den, než si člověk prohlídne miniaturní centrum s kostely atd.,
čínská čtvrť je stejná jako obvykle. Opravdu nechápu, proč je městu podobnému
(co se týče historických památek) každmu druhému městu v Evropě věnována v
průvodcích taková pozornost, kromě toho, že to bylo centrum místního obchodu –
kdysi před 500 lety. No ale když v širokém okolí skutečně nic lepšího není… Pak
si člověk uvědomí, že čím je Evropa skutečně bohatá, je historie.
Singapur:
I když jsem jej viděl jen dost letmo, pohled byl prekvapivě nepříjemný. Dlouho
jsem neviděl tolik sterility, uniformity a dokonalé přehlednosti pohromadě.
Má-li být Singapur vzorem moderní ekonomiky a efektivně fungujícího státu, pak
je aspoň pro mě anti-vzorem příjemného místa k dlouhodobějšímu pobývání. Vypadá
to, jako by se tam život omezil na práci někde dole ve městě, nocleh většinou v
dokonale jednotvárných „králíkárnách“ na periferiích (i když jistě i tady budou
přepychové vily na pobřeží…) a občasná zábava za přísně regulovaných podmínek.
Ovšem vše jsem viděl jen hodně letmo, takže nelze objektivně soudit.
#19 12. 3 2004 ráno. Přistáním ve studené Vídni
celá dvouměsíční cesta končí. Rozdíl mezi lehkými, otevřenými budovami tropů a
zabedněnými prostorami evropských staveb (aby neunikalo drahé teplo) je
zajímavý… Už si ale zase zvykám!
KONEC