Krajina a lesní vegetace Rychlebských hor

 

Radim Hédl

 

Text článku publikovaného v časopise Živa 2001/2.

 

 

 

Na severovýchodním okraji sudetského horského pásma, jak lemuje naše severní hranice, se nachází jedna z jeho nejméně známých a nejopuštěnějších částí, Rychlebské hory. Tvoří přirozenou historickou hranici mezi Slezskem, Kladskem a Moravou - a tyto tři země se stýkají téměř přesně na nejvyšším bodě území, hoře Smrku (1125 m). Tvar pohoří připomíná velké písmeno T, ovšem obrácené vzhůru nohama a postavené nakoso. Hlavní hřeben se táhne v délce více než 30 km směrem od Hrubého Jeseníku, se kterým Rychlebské hory hraničí na Ramzovském sedle, k severozápadu a ještě dále pokračuje do Polska. Od Smrku k jihozápadu vybíhá horské pásmo ke Kladskému sedlu, kde hraničí s masívem Králického Sněžníku. Třetí výraznou, značně svébytnou skupinou je Sokolský hřbet, přiléhající k hlavnímu hřebeni z druhé strany a dosahující Studničním vrchem nadmořské výšky 992 m.

Celkově zabírají Rychlebské hory na našem území plochu 276 km2 a přestože se výška většiny vrcholů pohybuje v rozmezí 600-900 m nad mořem, 16 jich leží ve výšce mezi 900 a 1000 m n.m. a 15 kót je dokonce vyšších než 1000 m (jsou převážně na hřebeni mezi Smrkem a Kladským sedlem). Zbývá dodat, že na polském území se Rychlebské hory nazývají Góry Złote (což poukazuje na jejich geologické bohatství a hornickou minulost) a navíc zde tvoří ještě jeden samostatný masív, Góry Bialskie.

   

Krajina...

 

Dvěma patrně nejvýraznějšími rysy krajiny Rychlebských hor - mluvíme teď o jejich nejdůležitější části, hlavním hřebeni - jsou jednak příkré geomorfologické ohraničení vůči na severovýchodním okraji přiléhající Slezské nížině, jednak typický reliéf, určený řadou více než dvaceti paralelních, kolmo k hlavnímu hřbetu orientovaných údolí. Většina těchto údolí se ještě dále - i vícenásobně - větví.

            Přestože jsou Rychlebské hory typickým ploše zaobleným středohořím, vystupují nad okolní nížinu velice nápadně. V geologické minulosti byly totiž vyzdviženy podél okrajového sudetského zlomu, probíhajícího souběžně s geomorfologickou hranicí mezi horami a nížinou, a posun bloků hornin činí několik kilometrů. Současné převýšení oproti Slezské nížině představuje na krátké vzdálenosti 3-6 km 400 až 800 metrů. Vertikálně nejčlenitější reliéf lze pozorovat právě na přechodu hor do nížiny, směrem do nitra pohoří je terén čím dál plošší. To platí hlavně pro nižší severozápadní část hlavního hřbetu, v centrální části jsou jedinými plochými místy zaoblené vrcholy některých hor. 

            Charakter krajiny Sokolského hřbetu je jiný, což je z velké části určeno odlišným geologickým vývojem. Narozdíl od hlavního hřebene jsou zde typickým podložím granity žulovského plutonu; oba celky jsou navíc vzájemně odděleny zmíněným geologickým zlomem. Svahy Sokolského hřbetu spadají do nížiny na severu jen poměrně pozvolna, přes ledovcem do podoby oblíků tvarovanou Žulovskou pahorkatinu. Na modelaci reliéfu samotného pohoří (kromě jeho nejsevernější části) měl pevninský ledovec jen nepřímý vliv. 

            Nejatraktivnějšími místy Rychlebských hor jsou však jistě charakteristicky vyhloubená potoční údolí. Ta obvykle začínají v oblasti hřebene někdy plochou, jindy naopak ostře vyerodovanou pramennou kotlinou a postupně vytvářejí čím dál příkřeji zahloubené úseky, někdy až kaňonovitého rázu. Snad nejkrásnějším rychlebským údolím je Račí údolí u Javorníku, dlouhé téměř 8 kilometrů, přičemž převýšení je (odečteme-li zhruba první kilometr toku) pouhých 200 metrů. Dalším význačným údolím je údolí Stříbrného potoka. Potok pramení pod Smrkem v nadmořské výšce 1100 m a k ústí údolí na vzdálenosti 10 km překonává téměř 700 výškových metrů. Nejdivočejším místem je úzká soutěska na soutoku s Bučinským potokem, kde vodní tok tvoří kaskády a menší vodopády - lokalita je chráněna jako PP Nýznerovské vodopády.

 

...a vlivy osídlení    

 

Výškové rozpětí Rychlebských hor je od 350 do 1100 metrů nad mořem; srážky se pohybují od 700-800 mm v okolní nížině (nadm. v. okolo 300 m) po 1000-1100 mm v jádru pohoří; geologickým podložím jsou kromě převažujících silikátů také karbonáty, a to až do nadmořských výšek 800 m. Z toho vyplývá charakter předpokládané přirozené vegetace - kromě nejvyšších vrcholů pokrývaly v době těsně před příchodem člověka téměř celé pohoří různé varianty bučin. Úrodná nížina v podhůří byla sporadicky obývána již v neolitu, posléze přišlo slovanské osídlení; podstatný vliv na přírodu začal mít člověk od 13. století, kdy proběhla ze strany vratislavských biskupů a knížat rozsáhlá středověká kolonizace území. Tato doba se odráží mimo jiné v názvech obcí - například Jeseník se původně jmenoval Freiwaldau, což je název jistě dost výmluvný.

Je zřejmé, že až do 20. století byly lesy využívány daleko intenzivněji než dnes. Kromě těžby dřeva na stavební účely a kvůli otopu (za tímto účelem se dobývaly ze země i pařezy) se shraboval opad jako stelivo pro dobytek, v lesích se páslo. Obrovská poptávka po dřevu byla ve středověku především ze strany dolů a hutí. Tak například už v roce 1510 musel vratislavský biskup Jan Thurzo provést opatření, aby zdejší lesy nemohly být volně káceny, protože hrozil nedostatek dřeva vlivem přílišné a neregulované těžby právě za účely hutního podnikání. (Známý je příklad Krkonoš, jejichž lesy byly už ve středověku zcela vykáceny pro potřeby kutnohorských dolů.) Po odtržení větší části Slezska od Rakouské monarchie roku 1742 se vyskytly problémy s exportem dřeva z biskupských lesů; v té době byla ustavena komise, která měla za úkol přezkoumat tehdejší stav lesních porostů. Roku 1743 tvořily na jesenickém panství pětinu výměry lesů holiny a místa porostlá trávou, na další více než pětině plochy byly vykáceny nejlepší a nejsilnější kmeny. Nutno však přiznat, že dnes na tom nejsou lesy o nic lépe.

V současnosti je převážná část území Rychlebských hor zalesněná, a jako v případě ostatních sudetských pohoří (a nejen jich) se výměra lesů od minulosti ještě mírně zvětšila. Důvodem je rozsáhlé vylidnění celé oblasti po druhé světové válce, většinou násilný zánik řady horských obcí a vlivem toho méně intenzivní využívání půdy jako polí, luk a pastvin. Tak byla v padesátých letech zalesněna řada bývalých polí, což můžeme dnes na první pohled poznat podle pečlivě vysbíraných kamenů naskládaných do typických valů a hald na okrajích pozemků, a také podle již postupně odrůstajících uniformních smrkových monokultur, které zde byly vysázeny. Pro základní představu o změnách v intenzitě využití krajiny stačí uvést, že dnešní četnost osídlení v Jesenickém okrese, kam spadá téměř celé území Rychlebských hor, je jen zhruba na polovině předválečné úrovně, a navíc se obyvatelstvo koncentrovalo více do měst (či spíše do města jediného). Do konce války také tvořili téměř veškeré obyvatelstvo etničtí Němci. Výsledkem je, že samotné Rychlebské hory jsou dnes prakticky zcela vylidněné, zbylé obce sestávají převážně z rekreačních chalup a kromě jediné výjimky v nejjižnějším cípu území zde vůbec nejsou turistické chaty, o chatách soukromých ani nemluvě.

           

Lesy a co určuje jejich podobu

 

Současné lesy Rychlebských hor jsou sice tvořeny z větší části kulturními smrčinami, plošně zanedbatelné nejsou ani smíšené porosty s menším podílem buku; téměř čtvrtinu výměry lesů však tvoří bučiny, což je (vezmeme-li jako statistickou jednotku lesní správu) nejvíc v celé České republice. Samozřejmě žádný z porostů nebyl nikdy zcela mimo vliv lesního hospodaření, přesto ale můžeme na řadě poněkud extrémnějších stanovišť (tj. tam, kde se hůř dostává lesní technika) pozorovat pralesovité lesní celky. Obzvlášť pěkné přirozené lesy se nacházejí například v Račím údolí.

            Protože rozpětí Rychlebských hor je od kolinního po supramontánní výškový vegetační stupeň (či vyjádřeno lesnickou terminologií, od 3. dubobukového po 8. smrkový stupeň), můžeme na tomto gradientu dobře pozorovat širokou škálu lesních typů. Obecně je podoba lesní vegetace (alespoň ve středoevropských pohořích) spojena se čtyřmi faktory: (1) nadmořská výška - což se odráží v členění rostlinného pokryvu na výškové vegetační stupně, (2) utváření terénu - sklon a orientace svahu, podstatnou roli hraje tvar reliéfu na nejrůznějších prostorových škálách, (3) stav substrátu - jeho trofie (geologické podloží, půdní typ) a vodní režim, (4) člověk - ať už jeho přímý vliv v podobě těžby dřeva nebo (jako v minulosti) sběru klestu či hrabání steliva, nebo nepřímo, což se nejvýrazněji projevilo jako velkoplošné odumírání lesů působením průmyslových imisí. Je zřejmé, že faktor 4 je pro podobu současných lesů zcela zásadní; i v relativně přirozených lesích, jako jsou v Rychlebských horách bučiny, má dřívější režim využívání lesa zcela nepodcenitelný význam - i když to nemusí být na první pohled viditelné.

Odmyslíme-li si lidský faktor, pak můžeme v relativně přirozených lesích přímo v terénu dobře pozorovat působení zbylých třech uvedených faktorů. Na úpatí pohoří se v nadmořské výšce 350-500 m (zvlášť v jeho teplejší severní části) k buku hojně přidává dub zimní a lípa srdčitá, v bylinném patře jsou přimíšeny druhy dubohabrových hájů jako například kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), zvonek broskvoňolistý (Campanula persicifolia), lipnice hajní (Poa nemoralis) nebo válečka lesní (Brachypodium sylvaticum). Opačným extrémem jsou horské smrčiny, které se přirozeně vyskytují pouze v oblasti nejvyššího vrchu pohoří Smrku, v nadmořských výškách 1000-1100 m. Typickými druhy bylinného patra jsou papratka vysokohorská (Athyrium distentifolium), bika lesní (Luzula sylvatica) nebo podbělice alpská (Homogyne alpina). Ty ovšem přesahují i do navazujících smrkových bučin, kde zvlášť v hřebenových partiích dominují bylinnému patru třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea) a třtina chloupkatá (C. villosa). Ekosystém horské smrčiny je v Rychlebských horách dnes bohužel už zcela rozvrácen vlivem průmyslových imisí a stejnou měrou i dřívějšího nevhodného lesnického obhospodařování (mnohahektarové paseky jistě nesvědčí o šetrném využívání lesního potenciálu).    

            V „meziprostoru“ výškového gradientu (tj. přibližně mezi 400 a 1000 m n. m.) hraje při utváření především bylinného patra bučin nejvýznamnější roli orientace svahu a tvar reliéfu. Extrémem jsou zde na jedné straně jižně orientované výslunné svahy s konvexními tvary reliéfu (hřbety apod.), kde je půda relativně suchá, často mělká a humus se vytváří jen slabě. Zde se udrží jen druhy jako bika hajní (Luzula albida), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) nebo borůvka černá (Vaccinium myrtillus). Na druhé straně ekologického gradientu nacházíme severně orientované svahy uzavřených chladných údolí, kde je v půdě dostatek vlhkosti, humus bývá dobře vytvořen a díky tomu se v bylinném patře uplatňují především kapradiny. Typickým druhem těchto stanovišť je například kapraď horská (Dryopteris expansa). Kromě těchto extrémů tvoří hlavní složku flóry bučin šťavel kyselý (Oxalis acetosella) - ten je po buku vůbec nejčastějším druhem, vyskytuje se téměř všude; další běžné, ale na živiny náročnější druhy jsou mařinka vonná (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kostřava lesní (Festuca altissima), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), papratka samičí (Athyrium filix-femina), nebo ostružiník chlupatý (Rubus hirtus s. l.). Naproti tomu například věsenka nachová (Prenanthes purpurea) toleruje téměř jakýkoli substrát.

            Geologický substrát má pro rozvoj bylinného patra nemenší význam. Na vápencích je zpravidla vždy více druhů, i když jen málokteré jsou v rámci bučin výlučně vázané na vápence. Vápencových substrátů je však u nás málo a v montánním stupni se významněji uplatňují kromě Ještědského hřbetu právě v Rychlebských horách. Skutečně pralesovité bučiny na vápencích se bohužel nikde nedochovaly, ale některé lesy mají k předpokládanému přirozenému složení poměrně blízko. Vyskytují se především v jádru pohoří, v oblasti Ztraceného údolí a u Horní Lipové. V ekosystému rychlebské vápnomilné bučiny se vyskytuje až 50 druhů vyšších rostlin - floristicky se ale od druhově bohatých bučin na silikátech příliš neliší, je zde navíc jen pár druhů jako například kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum) nebo velmi vzácná kapradina hrálovitá (Polystichum lonchitis). Pouze na vápenci se dnes v Rychlebských horách vyskytuje kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), která je považována za typický druh pro horské bučiny na silikátech - kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) je naproti tomu dosud všude poměrně běžná. Příčiny jejího úplného vymizení mimo vápence vidím nejspíš v nadměrném okyselení a ochuzení lesních půd vlivem průmyslových imisí.

            Nakonec si všimněme některých vzácně se vyskytujících typů lesa. Na nejsušších a nejteplejších stanovištích, což jsou typicky jižně orientované, příkré a skalnaté svahy údolí, je k vidění vřesová doubrava (fytocenologicky asociace Calluno-Quercetum), která přechází do suchomilných borových bučin na obdobných stanovištích. Stromové patro se zde nemůže dostatečně vyvinout, bývá vysoké jen kolem 5 m a silně rozvolněné. Z podrostu jsou vyloučeny druhy nesnášející sucho a přílišné osvětlení, takže zbývají kromě vřesu zase jen metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a borůvka černá (Vaccinium myrtillus). Skutečně krásné příklady těchto lesů nalezneme kde jinde než opět v Račím údolí. Na dvou místech se v Rychlebských horách vyskytuje bučina s ostřicí chlupatou (asociace Carici pilosae-Fagetum), charakteristické společenstvo karpatských lesů. U nás je velkoplošně zastoupeno pouze v Karpatech, například v Chřibech. V Rychlebských horách je jeho výskyt vázán na vápnitý substrát a nepříliš extrémní tvary reliéfu. Jinou fytogeografickou zajímavostí jsou dvě lokality řeřišnice trojlisté (Cardamine trifolia), která je typickým druhem bučin Novohradských hor, jinde je u nás extrémně vzácná. Rychlebský výskyt má souvislost s lokalitami na polské straně Králického Sněžníku.   

 

Ochrana přírody

 

Přestože jsou Rychlebské hory územím velice zajímavým a cenným jak krajinářsky, tak i pokud se týče živé přírody, jsou naším posledním středohořím, které zatím není chráněno v rámci velkoplošného chráněného území. A to přestože jejich polská strana je součástí Sněžnického krajinného parku. V kategorii maloplošných chráněných území je situace stejná - dosud jediná přírodní rezervace Račí údolí byla vyhlášena teprve koncem devadesátých let a zaujímá patrně nejcennější lesní komplexy celého území, nemluvě o zajímavé geomorfologii lokality. Rozsáhlé komplexy starých bučin na severním úpatí Sokolského hřbetu jsou využívány jen jako hospodářský les a vystaveny tak nepříznivým účinkům zejména pasečné těžby lesa. Přitom jsou pozoruhodným typem vegetace na substrátu tvořeným balvanitým rozpadem žuly.

Buďme však optimisty a doufejme, že si Rychlebské hory stále udrží svou charakteristickou podobu romanticky opuštěných hor s tajemnými údolími a dlouhými táhlými hřebeny, porostlými hlubokými (a pokud možno jedlobukovými) lesy.