Rostlinstvo Rychlebských hor

 

Radim Hédl, 2003

 

Zjednodušeně a pro laické počtení sepsaný materiál, určený pro potřeby těchto webových stránek.

Jsou zde tyto texty:

 

Flóra

Přirozená lesní vegetace

 

Flóra

Flóra Rychlebských hor zahrnuje okolo 1000 druhů cévnatých rostlin. To není zas tolik, v celé České republice se ale nevyskytuje více než zhruba 3000 taxonů (viz Kubát et al. 2002). Podobně početnou flóru hostí i ostatní srovnatelná území, čili středoevropské hornatiny dosahující nadmořských výšek okolo 1000 m, s převažujícím kyselým podložím a středně intenzivním vlivem člověka během historie.

Flórou rozumíme veškeré taxony rostlin zaznamenaných v daném území. To znamená včetně již vyhynulých a nezvěstných taxonů a nejasných případů, vymezení kategorií viz Holub (2000).

Rychlebské hory se nacházejí v Sudetském horském pásmu, táhnoucím se od Lužických a Jizerských hor po Nízký Jeseník. Spolu s Jeseníky náleží k jeho východní části. Podle současného pojetí (Skalický 1988) jej tvoří části tří fytogeografických jednotek: 73a – Rychlebská vrchovina (většina území), 74a – Vidnavsko-osoblažská pahorkatina (severní úpatí) a 96 – Králický Sněžník (vrcholová část). Podle Slavíka (1988, 2002) se zde uplatňuje osm fytochorotypů čili skupin druhů s určitým geografickým rozšířením. Z hlediska migračních cest rostlin v době poledové se v Rychlebských horách vyskytuje například karpatský migrant (Hédl 2002).

Dosud existují tři soupisy cévnatých rostlin věnované Vidnavskému výběžku, čili Rychlebským horám včetně jejich severního podhůří zahrnujícího Vidnavskou nížinu a Žulovskou pahorkatinu, ale bez jejich jihozápadní větve, Travenské hornatiny (geomorfologické členění podle Demka 1987). V padesátých letech zde pracovali botanici pod vedením J. Chrtka st., jejich flóra byla publikována ve sborníku Rychlebské hory (Chrtek et al. 1959). Na tyto autory navázala ve své diplomové práci H. Janáčková (Janáčková 1968). Konečně v devadesátých letech proběhl v Javorníku „floristický minikurs“ České botanické společnosti, jehož výsledky jsou shrnuty v práci Sedláčková & Lustyk (1999).

Historie sporadického floristického bádání sahá do počátku 19. století, žádný z autorů však nepublikoval ucelenou flóru území. Šlo buď o dílčí nálezy, nebo o flóry větších území. Významným pramenem je Fiekova Flóra Slezska (Fiek 1881) a její pozdější doplněné a zpřehledněné rozšíření od T. Schubeho (Schube 1903). Jejich údaje umožňují alespoň velmi hrubé srovnání stavu před více než 100 lety s dneškem.

Základ flóry Rychlebských hor tvoří lesní rostliny. Jsou to převážně druhy středoevropských smíšených lesů s dominantním bukem, teplomilnější druhy dubohabřin a lokálně také prvky horských smrčin. Nejběžnějšími druhy bučin s dobrým rozkladem humusu a dostatkem půdní vlhkosti jsou šťavel kyselý (Oxalis acetosella), svízel vonný (Galium odoratum), papratka samičí (Athyrium filix-femina), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), či pitulník horský (Galeobdolon montanum). Bučiny s kyselým opadem a horšími vlastnostmi humusu, často na sušších substrátech, jsou charakterizovány dominancí biky hajní (Luzula luzuloides), kapradě osténkaté (Dryopteris carthusiana agg.), metličky křivolaké (Avenella flexuosa) a borůvky černé (Vaccinium myrtillus).

Až do středověku bylo území zřejmě téměř souvisle zalesněné, teprve kolonizace od 13. století přinesla zakládání sídel nejprve v podhůří, později i přímo v Rychlebských horách. I když je dnes většina obcí vylidněna, případně zanikla, několik dříve pěstovaných, později už jen zplanělých druhů lze stále nalézt. Jsou to zejména mařice vonná (Myrrhis odorata), všedobr lékařský (Imperatoria ostruthium = Pastinaca ostruthium), … Mnoho druhů je přímo vázáno na člověkem připravená stanoviště. Jsou to louky, pole, různé hospodářsky nevyužívané plochy jako kraje a příkopy lesních cest a silnic, opuštěné lomy apod.

V Rychlebských horách lze najít také pár desítek vzácných, v některých případech i celostátně ohrožených taxonů cévnatých rostlin. První předběžný soupis jejich recentních nálezů (1994–2001) byl zveřejněn nedávno (Hédl 2001). Podle nejnovějšího Červeného seznamu cévnatých rostlin ČR (Holub & Procházka 2000) jsou čtyři druhy celostátně považovány za kriticky ohrožené (kategorie C1): bradáček srdčitý (Listera cordata, vrchol Smrku), jednokvítek velkokvětý (Moneses uniflora, asi jediná lokalita, v Dlouhé dolině u Lipové), hruštička prostřední (Pyrola media) a hruštička zelenavá (Pyrola chlorantha). Posledně dva jmenované druhy se však vyskytují už v Žulovské pahorkatině, u Vycpálkova lomu.

Šest druhů je silně ohrožených (kategorie C2): korálice trojklanná (Coralorrhiza trifida, asi pochybný údaj), kruštík růžkatý (Epipactis muelleri, lomy u Vápenné), hořec křížatý (Gentiana cruciata, lom Kukačka), tolije bahenní (Parnassia palustris, železniční zastávka na Pomezí), kapradina Braunova (Polystichum braunii, 2 lesní výskyty) a kapradina hrálovitá (Polystichum lonchitis, Vápenný kopec u Horní Lipové).

Jedenáct taxonů je vedeno jako ohrožené (kategorie C3) a jedenáct jako vzácné (kategorie C4). Nejvýznamnější vzácné druhy Rychlebských hor jsou (kromě již uvedených) sleziník zelený (Asplenium viride, 2 lokality), řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia, 2 lokality u Bílé Vody), ostřice chlupatá (Carex pilosa, 2 lokality), okrotice bílá (Cephalantera damasonium, 2 lokality), přeslička největší (Equisetum telmateia, 1 lokalita), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides, 1 lokalita), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva, 1 lokalita), strdivka jednokvětá (Melica uniflora, 3 nebo 4 lokality), hnilák smrkový (Monotropa hypopitys, okolo 5 lokalit, ačkoli může být přehlížen a proto daleko běžnější) a pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius, do 5 lokalit).

 

Literatura:

Fiek E., 1881. Flora von Schlesien preussischen und österreichischen Antheils. – Breslau.

Demek J. (ed)., 1987. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. – Academia, Praha.

Hédl R., 2001. Vybrané vzácné a ohrožené rostliny Rychlebských hor a jejich severního podhůří. – Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A., 50: 271–283.

Hédl R., 2002. Pět fytogeograficky zajímavých druhů Rychlebských hor. Zprávy Čes. Bot. Společ., Praha, 37: 153–162.

Holub J., 2000. Černá listina vymizelých taxonů květeny České republiky a Slovenské republiky. – Preslia 72: 167–186.

Holub J. & Procházka F., 2000. Red List of vascular plants of the Czech Republic – 2000. – Preslia 72: 187–230.

Chrtek J., Žertová A. & Spudilová V., 1959. Příspěvek ke květeně Rychlebských hor. – Sborn. Slez. Stud. Úst. Opava, 30: 129–207.

Janáčková H., 1968. Květena Rychlebských hor. – Ms., diplomová práce; depon. in: Knihovna katedry botaniky PřF UK, Praha. 

Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds.), 2002. Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha.

Sedláčková M. & Lustyk P., 1999. Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). – Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A, 48: 209–222.

Schube T., 1903. Die Verbreitung der Gefäßpflanzen in Schlesien preußischen und österreichischen Antheils. – Breslau.

Skalický V., 1988. Regionálně fytogeografické členění. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds.], Květena České socialistické republiky 1: 103–121, Academia, Praha.

Slavík B., 1988. Fytogeografická charakteristika. – In: Hejný S. & Slavík B. (eds.), Květena České socialistické republiky 1: 65–102, Academia, Praha.

Slavík B., 2002. Fytogeografická charakteristika květeny v České republice. – In: Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds.), Klíč ke květeně České republiky: 42–45, Academia, Praha.

 

 

 

Přirozená lesní vegetace

 

Většina území Rychlebských hor je dnes zalesněná. Bez lesa jsou luční a dříve i polní enklávy v okolí vesnic (zaniklých i stávajících), představující zhruba pětinu z celkové plochy. Pokud by úplně ustala činnost člověka, zapojený lesní porost by po několika desetiletích úplně převládl. Výjimkou by byly pouze výrazné skály, kterých je v Rychlebských horách nemalý počet, plošně jsou ale nevýznamné. Lesní porost by chyběl i na dočasně zaplavených plochách, například pokud by došlo k přirozenému přehrazení nějakého z četných vodních toků. Poměrně krátkodobě odlesněny by zůstaly i plochy postižené polomy, požárem, povodní nebo podobně katastrofickým narušením. Podmiňovací způsob je zde zcela na místě, protože už minimálně po tisíc let je příroda Rychlebských hor (jejich podhůří ještě o mnoho déle) pod vlivem člověka. Tento tlak nabývá od středověku intenzivního charakteru.

Přestože přibližně 80 % plochy lesů dnes tvoří člověkem vysazené smrkové kultury, relativně rozsáhlé (v rámci ČR) jsou lesy polopřirozené dřevinné skladby, to znamená s převládajícím bukem (s jistou mírou zjednodušení). Mnohde je buk smíšen se smrkem, a to v celé škále vzájemných poměrů a věkových struktur. Jak by mohla vypadat vegetace lesů před výraznějším působením člověka, to můžeme nepřímo usuzovat podle podoby „pralesů“ starých přes 200 let, které ovšem v samotných Rychlebských horách nejsou, a podle ekologických požadavků jednotlivých rostlinných druhů, které často přežívají i pod značně změněným dřevinným nadrostem.

Tyto úvahy a pozorování vedly k vytvoření konceptu potenciální přirozené vegetace. To je takový typ vegetace, který by na daném místě byl, kdyby dlouhodobě ustaly zásahy člověka. Počítá se zde s lidským ovlivněním stanovišť. Samostatným problémem je klasifikace vegetace, tj. definování vegetačních typů, které pak můžeme použít (například) při mapování vegetace. Pro území České republiky byly zatím vytvořeny dvě mapy potenciální přirozené vegetace – jedna v šedesátých letech (Mikyška et al. 1968), druhá v devadesátých letech (Neuhäuslová 1997, 1998). V jemnějším rozlišení mají své mapy potenciální vegetace i některá menší území, u nás například Železné hory (Neuhäusl & Nehäuslová-Novotná 1979), město Praha (Moravec et al. 1991), Národní park Podyjí (Chytrý & Vicherek 1995), nebo CHKO Křivoklátsko (Kolbek et al. 1997). Rychlebské hory zatím podobnou mapu nemají.

Koncept „přirozené vegetace“ je klíčový pro ekologicky i ekonomicky udržitelné hospodaření v krajině. Jde totiž vegetaci takového složení, které je na stanovišti (konkrétním místě) nejstabilnější, čili nepodlehne snadno rušivým vnějším vlivům a zároveň udržuje setrvalou produkci biomasy. S předpokládanou přirozenou dřevinnou skladbou pracuje především dobře propracovaný systém lesního hospodaření v České republice (Plíva 1991, Lesy ČR, s.p.) i alternativní systémy (Buček & Lacina 1999). Příroda má ovšem k dispozici jen poměrně omezený soubor druhů, což se ve střední Evropě týká zejména dřevin.

 

Které faktory zapříčiňují různorodost lesů? Různé druhy dřevin a bylin jsou schopny tolerovat právě jen určité rozmezí podmínek, které je různě široké, nebo jsou z potenciálních stanovišť vytlačovány konkurenčně silnějšími druhy (většinou ale koexistuje více druhů ve stejných podmínkách). Kromě člověka, který dnes zcela nebo z velké části určuje složení a věkovou strukturu lesních dřevin (a tím podstatně ovlivňuje i bylinný podrost), tyto přírodní činitele hrají podstatnou roli (srovnej Hédl 2001b):

(1) Nadmořská výška, se kterou klesá průměrná roční teplota (obvykle o 0,6 °C každých 100 výškových metrů) a zvyšuje se srážkový úhrn. Obojí je ovšem modifikováno následujícím faktorem (2). Nadmořská výška významně určuje délku vegetační periody a tak i uplatnění jednotlivých druhů, například dřevin. Tento fakt vedl k vytvoření různých systémů členění na výškové vegetační stupně (z nejvýznamnějších viz Skalický 1988, Plíva 1991).

(2) Substrát, tj. geologické podloží a půda. Největší vliv má obsah živin a vodní režim. Zejména na složení a druhovou bohatost bylinného patra má podstatný účinek chemismus substrátu, v zásadě jestli je podloží karbonátové (obsahuje řádově desítky procent uhličitanu vápenatého nebo hořečnatého) nebo silikátové (kyselé horniny s hlavní složkou křemičitanovou). V Rychlebských horách se karbonáty vyskytují jen lokálně.

(3) Orientace svahu ke světovým stranám a sklon svahu. To určuje, pod jakým úhlem a po jakou dobu denně může na dané místo svítit Slunce, čili kolik energie místo dostane (dá se přímo určit příkon ve Wattech). Mění se to během roku, například na severní svah od určitého sklonu svahu v zimě nezasvítí vůbec.

(4) Tvarování reliéfu, který může být bez ohledu na sklon svahu rovný, vypouklý (konvexní), nebo vydutý (konkávní). Na vypouklých tvarech reliéfu jsou mělčí půdy, rostlinný opad je snadno odnesen a stejně tak může být půda ochuzována o vodu a živiny. Naopak do vydutých úžlabin, depresí o decimetrových a metrových velikostech, i na báze svahů se transportuje hlína, voda, odumřelá organická hmota i minerální živiny.

(5) Stav stromového nadrostu, především jeho „zapojení“, které určuje, kolik světla se dostane až na zem k bylinám, keřům a mechům. Tento faktor je ovšem velmi dynamický a rostliny jsou na něj schopny reagovat zřejmě značně pružně.

 

Složení dřevin se mění ponejvíc s nadmořskou výškou. Základním druhem je buk lesní (Fagus sylvatica), ke kterému jsou přimíšeny v různé míře další dřeviny. Buk lesní má své celkové rozšíření omezeno na střední a západní Evropu (např. Úradníček & Maděra 2001), na sever zasahuje do jižního Švédska, na jih do Apennin a na Balkán, kde je vystřídán jiným druhem. Vyžaduje tedy poměrně vlhké klima s nepříliš extrémním průběhem ročních teplot, tzv. oceánické až suboceánické klima. Vyhovují mu proto podmínky našich středohor, a to v nadmořských výškách přibližně od 300 m po 1000 m, s výjimečnými přesahy i mimo toto rozmezí. Jádrem výskytu buku jsou nadmořské výšky zhruba 500–800 m, což je ovšem regionálně odlišné (hodnoty teplot a srážek se nemění s nadmořskou výškou ve všech územích stejně).

Přirozenou příměs bučin tvoří jedle bělokorá (Abies alba), opět druh se středoevropským areálem rozšíření, která běžně dosahovala 40% podílu. Dnes je jedle vzácná, ve velké většině porostů úplně chybí. Se stoupající nadmořskou výškou stoupá příměs třetí hlavní dřeviny, smrku ztepilého (Picea abies). Od přibližně 1000 m n.m. pak smrk úplně převládne. Potenciálně přirozené smrčiny jsou v Rychlebských horách vázány jen na nejvyšší vrcholy, tj. horu Smrk (1125 m) a její okolí. Dalšími běžnými dřevinami, které však už nepředstavují lesní dominanty, jsou v pásmu bučin javor klen (Acer pseudoplatanus), jilm horský (Ulmus glabra) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Všechny vyžadují zvýšenou půdní vlhkost a humózní půdu. Vyskytují se proto v blízkosti vodních toků, případně na stinných suťovitých svazích.

V podhůří k buku přistupují, případně jej zcela nahrazují teplomilnější listnáče, které v horách zpravidla nenajdeme. Jsou to především dub zimní (Quercus petraea), lípa malolistá (Tilia cordata), javor mléč (Acer platanoides) a habr obecný (Carpinus betulus). Zvlášním případem je borovice lesní (Pinus sylvestris), která toleruje extrémně suché, kyselé a živinami chudé půdy. Osídluje proto jen příslušná stanoviště, častěji jen v Žulovské pahorkatině (kde je však rovněž hojně vysazená).

V rychlebských bučinách tak na jednom konci spektra najdeme kyselé chudé bučiny (v extrémních případech s příměsí borovice) s malým počtem druhů, typicky s bikou hajní (Luzula luzuloides), borůvkou černou (Vaccinium myrtillus) a metličkou křivolakou (Avenella flexuosa). Ve vyšších polohách, na kontaktu s horskými smrčinami, je dominantou bylinného patra třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea). Jak přibývá živin a humusu, objevují se hojně aciditoleratní šťavel kyselý (Oxalis acetosella), kostřava lesní (Festuca altissima) a ostružiník srstnatý (Rubus hirtus agg.), ve stinnějších podmínkách pak kapradiny, typicky kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) a kapraď podobná (Dryopteris expansa). Humusem bohaté a vodou dobře zásobené půdy bučin hostí několik desítek druhů. Typické a nejběžnější jsou svízel vonný (Galium odoratum), papratka samičí (Athyrium filix-femina), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), či pitulník horský (Galeobdolon montanum).

Na ploše zhruba 300 m2 se vyskytuje v kyselých bučinách zpravidla 5–10 druhů, v přechodných typech okolo 10–20 druhů, v druhově bohatých typech pak 20–30 druhů (maximálně okolo 45). Někdy však může bylinný podrost úplně chybět, nejčastěji ve velmi  mladých, ale i ve vzrostlých bučinách.

 

Literatura:

Buček A. & Lacina J., 1999. Geobiocenologie II. Ediční středisko MZLU, Brno.

Chytrý M. & Vicherek J., 1995. Lesní vegetace Národního parku Podyjí/Thayatal. Die Waldvegetation des Nationalparks Podyjí/Thayatal. – Academia, Praha.

Kolbek J., Blažková D., Husová M., Moravec J., Neuhäuslová Z. & Sádlo J., 1997. Potential natural vegetation of the Biosphere Reserve Křivoklátsko. Potenciální přirozená vegetace Biosférické rezervace Křivoklátsko. – Academia, Praha.

Mikyška R., Deyl M., Holub J., Husová M., Moravec J., Neuhäusl R. & Neuhäuslová-Novotná Z., 1968. Geobotanická mapa ČSSR 1. České země. – Academia, Praha.

Moravec J., Neuhäusl R., Blažková D., Husová M., Kolbek J., Krahulec F. & Neuhäuslová-Novotná Z., 1991. Přirozená vegetace území hlavního města Prahy a její rekonstrukční mapa. – Academia, Praha.

Moravec J., Husová M., Chytrý M. & Neuhäuslová, Z., 2000. Hygrofilní, mezofilní a xerofilní opadavé lesy. – Academia, Praha.

Neuhäusl R. & Neuhäuslová-Novotná Z., 1979. Přirozená lesní vegetace Železných hor. – Studie Československé Akademie Věd 1979/2: 1–203.

Neuhäuslová Z., Blažková D., Grulich V., Husová M., Chytrý M., Jeník J., Jirásek J., Kolbek J., Kropáč Z., Ložek V., Moravec J., Prach K., Rybníček K., Rybníčková E. & Sádlo J., 1998. Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Textová část. – Academia, Praha.

Neuhäuslová Z., Moravec J., Chytrý M., Sádlo J., Rybníček K., Kolbek J. & Jirásek J., 1997. Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky 1 : 500 000. – Botanický ústav AV ČR, Průhonice.

Plíva K., 1991. Funkčně integrované lesní hospodářství. 1. Přírodní podmínky v lesním plánování. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Brandýs n. L.

Skalický V., 1988. Regionálně fytogeografické členění. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds.], Květena České socialistické republiky 1: 103–121, Academia, Praha.

Úřadníček L., Maděra P. et al., 2001. Dřeviny České republiky. Matice lesnická, Písek.

 

Autorovy materiály týkající se vegetace Rychlebských hor:

Hédl R., 1997. Některá rostlinná společenstva bučin Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor. Zprávy České Botanické Společnosti 32, Materiály 15: 89–107.

Hédl R., 1998. Vývoj vegetace bučin Rychlebských hor za posledních 60 let. Bakalářská práce, katedra botaniky PřF UK v Praze.

Hédl R., 2001a. Vegetace bučin Rychlebských hor. Diplomová práce, katedra botaniky PřF UK v Praze. [anglicky]

Hédl R., 2001b. Krajina a lesní vegetace Rychlebských hor. Živa 49/2: 66–68.